Existence českého státu se datuje od raného středověku. Ve 13. století se Čechy staly královstvím, které dosáhlo největšího významu ve 14. století za vlády krále českého a císaře římského Karla IV. Ten také v hlavním městě Praze založil roku 1348 univerzitu, která byla prvním vysokým učením na sever od Alp. Po roce 1620 se české země staly součástí rakouské, od r. 1867 rakousko-uherské monarchie.

Po jejím rozpadu v r. 1918 vzniklo z českých zemí a z území Uher obývaných jazykově příbuznými Slováky a Rusíny Československo. Ve 20. a 30. letech patřilo mezi deset nejvyspělejších států světa s výkonným průmyslem a vysokou vzdělaností. Po okupaci českých zemí Hitlerem v r. 1938 se Československo rozpadlo na protektorát Čechy a Morava a na Slovenský stát. K jeho obnovení došlo po ukončení války v r. 1945; jeho nejvýchodnější část Zakarpatská Ukrajina byla připojena k SSSR.

Události vedoucí k válce a válka sama zesílily levicovou orientaci značné části obyvatelstva. Znárodnění dolů, klíčového průmyslu, bank a pojišťoven z října 1945 se týkalo více než 60 % hospodářství. V parlamentních volbách r. 1946 zvítězila v českých zemích Komunistická strana, která v únoru 1948 vyvolala vládní krizi a chopila se moci. To vedlo ke změně režimu a přivedlo zemi do sféry sovětského vlivu. Následovala úplná etatizace hospodářství, které bylo do značné míry podřízeno potřebám sovětského bloku. Státní správa byla důsledně centralizována a de facto podřízena komunistické straně. Jedinou oficiální ideologií se stal marxismus-leninismus prostupující vedle dalších oblastí společenského života i veškerou školskou výukou. Liberalizace režimu koncem 60. let měla jen krátké trvání a po ní následovalo dvacetiletí relativní – byť deformované – hospodářské prosperity provázené ideologickým marasmem.

Koncem r. 1989 došlo k pádu režimu. Svobodné parlamentní volby v červnu 1990 potvrdily nastoupený směr demokratického vývoje. Dosud unitární stát byl federalizován a změnil svůj název na Českou a Slovenskou federativní republiku. Radikální a rychlý přechod od centrálně řízeného hospodářství k tržní ekonomice byl pro Slovensko méně únosný. Tento proces byl provázen krystalizací politických subjektů obou zemí, na Slovensku často spjatých s emancipačními národními snahami. Ve volbách v r. 1992 v každé z obou částí federace zvítězily strany s neslučitelnými programy, což vedlo k rozpadu československého státu a ke vzniku dvou samostatných států – České republiky a Slovenské republiky k 1. 1. 1993. Ústava České republiky byla schválena 16. 12. 1992.

Správa země byla relativně silně centralizovaná. Výkon centrální správy byl ve stanovených případech svěřen okresním úřadům, kterých bylo 78. Základními územními samosprávnými celky byly a jsou obce, které mají i některé přenesené působnosti správní. V r. 1997 byl zahájen proces decentralizace. V prosinci 1997 bylo ustaveno 14 vyšších územních samosprávných celků – krajů – s účinností od 1. 1. 2000. Jejich působnost započala dnem voleb do krajských zastupitelstev; v jednotlivých oblastech se realizovala postupně od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2003. Činnost okresních úřadů byla ukončena 31. 12. 2002 a jejich správní působnost byla převedena jednak na kraje, jednak na obce.

Porevoluční politický vývoj je charakterizován snahou o formální i faktické zapojení země do evropských struktur. V roce 1993 se Česká republika stala členem UNESCO a členem Rady Evropy. V roce 1995 se stala členem OECD. V dubnu 1998 schválil Parlament ČR vstup ČR do NATO. Dne 1. února 1995 vstoupila v platnost Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími, v lednu 1996 požádala ČR o přistoupení. V březnu 1998 byla zahájena jednání o podmínkách členství, která byla ukončena na summitu v Kodani v r. 2002. Smlouva o přistoupení byla podepsána 16. 4. 2003, v červnu 2003 byla ratifikována referendem (konalo se poprvé v historii ČR). Česká republika se stala členem Evropské unie 1. května 2004.